Pokud budeme vycházet z předpokladu, že soud se na znalce obrací, protože něčemu nerozumí, a potřebuje odbornou pomoc s rozhodováním o vině či nevinně podezřelého, pak můžeme počátek výkonu znalecké činnosti sledovat v podobě Božích soudů.
Při prováděných ordálech se soud obracel k největšímu odborníkovi, kterého v té době lidé znali a každý ho respektoval. K Bohu.
Soudce pak již nerozhodoval, ale dohlížel na náležité provedení Božího soudu (stejně tak, jako když v dnešní době soud dohlíží na náležité provedení znaleckého posudku).
De facto jediný významný rozdíl je míra racionality daného důkazu (důkaz Božím soudem považujeme za iracionální, zatímco u znaleckého posudku očekáváme maximální možnou míru racionality).
Pokud se však oprostíme od tohoto rozdílu (naštěstí pro nás významného), lze počátek znalecké činnosti vnímat již v 11. století, v období rozmachu Božích soudů, a lze – s jistou mírou nadsázky – dovodit, že prvním soudním znalcem byl Bůh.